Salvador zlato těžit nebude

Tato překvapivá zpráva se objevila před několika dny. Parlament nejmenší středoamerické země Salvadoru rozhodl, že na území této země se nebudou těžit žádné kovy. Je to hlas rozumu, jak si toto rozhodnutí vykládá jedna strana, nebo neuvážené fanfarónství, jak jej vidí strana druhá?

O co vlastně jde?

Toto rozhodnutí je vlastně vyvrcholením dlouholetého sporu salvadorských úřadů s kanadsko-australskou těžební společností OceanaGold. Sedm let trvající soudní spor odstartovalo rozhodnutí neudělit firmě povolení k těžbě zlata v projektu El Dorado na severu země. Salvadorské ministerstvo životního prostředí investici odmítlo, protože by měla vážné dopady na zdraví a životní prostředí. Aktivisté se obávají, že projekt El Dorado by znečistil vodu.

Spor se dostal až k rozhodčímu tribunálu Světové banky, který loni v říjnu rozhodl ve prospěch Salvadoru a nařídil firmě zaplatit soudní poplatky osm milionů USD. Zákaz těžby v zemi sjednotil úředníky, lobbisty, akademiky a silnou katolickou církev. „Je to historický den pro Salvador. Je to historický den pro celý svět,“ řekla novinářům po hlasování v kongresu ministryně životního prostředí Lina Pohlová.

Hlas rozumu nebo jen fanfarónství?

Jistě, ochranu životního prostředí nelze opomíjet. Je také pravdou, že do určité míry není krok Salvadoru výjimečný. I některé další země částečné zakazují těžbu, pokud jde o používání určitých chemikálií, technik nebo povrchových dolů. Salvadorský zákon však zakazuje jakoukoliv těžbu kovů, tedy jak pod zemí, tak i povrchovou. Zákaz zahrnuje také průzkum, těžbu nebo zpracování rud technikami, které často zahrnují kyanid nebo rtuť. Těžba nekovových látek, jako jsou soli, kámen či písek, je povolena.

Až potud by se salvadorské vládě dalo tleskat. Dbá na ochranu životního prostředí, případně si své nerostné bohatství schovává na horší časy. Jenže jako všechno, má i tato věc svou druhou stranu.

Salvador má mnoho problémů a zápasí s nedostatkem financí. Jeho zadlužení se pohybuje nad polovinou hrubého domácího produktu a země se snaží získat půjčku od Mezinárodního měnového fondu. Naskýtá se proto otázka, zda není postup zdejší vlády spíše projevem fanfarónství než zdravé úvahy. Nebyla by vhodnější cesta následovat jiné země, těžbu povolit za přísně stanovených podmínek a takto získané finance věnovat třeba do školství? A následně si vychovat vzdělané lidi, což umožní do země přitáhnout průmyslové a další firmy? Nehledě na to, že i takto regulovaná těžba umožní zaměstnat řadu lidí, tím zvýšit jejich kupní sílu, což se opět může projevit v rozvoji služeb?

Odpověď na toto dilema není jednoduchá, záleží na úhlu, z něhož se na problém díváme. Extrémní řešení jakéhokoliv směru však zřejmě nejsou tím nejlepším.

Zdrj: iDnes, vlastní zpracování